Vyhlídkové místo Malý Tok

 

Byl krásný jarní den a já jsem se toulal po Brdech. Z oblohy na mne shlížel kamarád Puňťa i se svými kámoši, naducanými bílými mráčky. Ptáčci mi do kroku pěli ty nejkrásnější písně. Co chvilku mne ovanul svěží větřík. Příroda ták krásně voněla, že jsem neutlapkal krok, abych se pořádně nenadechl. Zkrátka den byl jako malovaný a já jsem se toulal pohádkovými Brdy a nic mne nemohlo zastavit.

 

Tlapkal jsem do táhlého kopečka po zpevněné lesní cestě. Chvilku jsem tlapkal z mírného kopečka, abych po chvilce opět stoupal do kopečka. Tlapkal jsem ve stínu vysokých stromů, merčil jsem koberce borůvčí, mech i kapradí. Merčil jsem vše, co do pohádkové přírody patří.

 

Jen tak jsem si tlapkal pohádkovými Brdy a nic mne nemohlo zastavit. Pod fousky jsem si poštěkával, že jsem moc zvědavý, kam mne dnes tlapky zanesou, když v tom, najednou, jen mrňousek přede mnou, zmerčil jsem mne ták dobře známou červenou cestu.

 

Jen co jsem zmerčil mne ták dobře známou červenou cestu můj cíl byl jasný. Kopnul jsem do vrtule, zamával jsem člobrdici chvostem na rozloučenou a rychleji než rychle svištěl jsem kupředu. Svištěl jsem kupředu ták rychle, až mi ušadla plápolala na kebuli. Svištěl jsem kupředu ták rychle, až se mi od tlapek prášilo. Svištěl až ták rychle, že jsem na mraveništích nezmerčil mravenečky, ale přitom jsem moc dobře merčil, jak se mraveniště hýbou.

 

Svištěl jsem do mírného kopečka a nic mne nemohlo zastavit. Svištěl jsem kolem koberců borůvčí, svištěl jsem kolem mechu a kapradí. Když jsem po své levé tlapce zmerčil mne ták dobře známou pěšinku, trošku jsem zpomalil, ale nezastavil jsem.

 

Opustil jsem měkoučkou červenou cestu a v mžiku jsem svištěl po kamenité pěšince. Prosvištěl jsem mnoho zatáček, sesvištěl jsem kopeček, když v tom, najednou, svět mi ležel u tlapek, já jsem stál a kochal se výhledem.

 

Merčil jsem kopce i kopečky. Merčil jsem stromy i stromečky. Merčil jsem hluboké lesy, pole, louky i vesničky. Merčil jsem místa mne ták dobře známá. A k mému velkému překvapení jsem měl nad kebulí stále svého kámoše Puňťu, který dělal nejen svět u mých tlapek krásnější než krásný.

 

Dosvištěl jsem na vyhlídku Malý Tok, jednu z nejkrásnějších brdských vyhlídek. Byl jsem tu již mnohokrát, ale tentokrát to bylo podruhé, co na mne z oblohy shlížel kamarád Puňťa. Po letech jsem měl na této vyhlídce nejen bájo společnost, ale i bájo počasí.

 

Nemusím vám asi kamarádi štěkat, že být to jen na mne, jsem na vyhlídce možná ještě dnes. Jenže to bych vám o tomto krásném místě neštěkl. A to by byla škoda. Ale brzy se sem určitě vrátím. Vždyť nedaleko je mnoho krásných míst k vidění. A i kdyby nebylo. Výhled z Malého Toku stojí za to.