Studánka U Roubenky

 

 

Byl krásný den a já jsem se toulal chráněnou krajinnou oblastí Brdy. Z oblohy na mne dohlížel kamarád Puňťa, po boku mi svištěla ségruše a v dálce ne moc daleké šla i člobrdice, která co chvíli něco fotila. Nebylo nic, co bych si mohl navíc ještě přát. Byl jsem šťastný a užíval jsem si každý krok, který jsem utlapkal.

 

Chvilku jsem tlapkal do kopečka, chvilku jsem tlapkal z kopečka. Co chvilku jsem zaslechl zapět kamaráda ptáčka, co chvilku jsem se zaposlouchal do zurčení vodičky, která tekla vedle cesty. Byl bájo den a já v hloubi kožíšku cítil, že mne ještě něčím překvapí.

 

Tlapkal jsem po zpevněné lesní cestě, prohlížel si přírodu. Merčil jsem vysoké stromy, místy i mech a maliní. Najednou jsem po své levé tlapce zmerčil mne ták dobře známou oplocenku. V tu chvíli jsem rozsvištěl a ani ségruše mi nestačila.

 

Svištěl jsem k oplocence rychleji než rychle. Od tlapek mi odlétaly kamínky, na kebuli mi plápolala ušadla a já svištěl kupředu a nic mne nemohlo zastavit. Prosvištěl jsem kolem oplocenky, zasvištěl jsem do lesa. Jen pár metrů přede mnou, v celé své kráse, stála na svém místě malá dřevěná studánka.

 

Dosvištěl jsem ke studánce U Roubenky. Dosvištěl jsem ke studánce, kterou protékalo tolik vodičky, kolik jsem tu jaktěživ nezmerčil. A jak krásně zurčela. Do toho všeho pěli kamarádi ptáčci ty nejkrásnější písně a já jsem si připadal, jako bych byl v pohádce.