Praha

 

 

Byl krásný jarní den a já jsem se toulal po Brdech. Kamarádi ptáčci mi pěli do kroku ty nejkrásnější písně. Z oblohy na mne shlížel kamarád Puňťa a svými paprsky mi zahříval kožíšek. Příroda krásně voněla jarem a já jsem byl rád, že se po dlouhé zimě konečně dostavilo to správné jaro.

 

Toulal jsem se po hřebeni Brd a kochal jsem se výhledy. Kdysi dávno tu býval hluboký les, ale dnes jsou z místa parádní výhledy. A že je na co se dívat, to vám asi štěkat nemusím. V dálce ne moc daleké jsem merčil kopce a kopečky. Merčil jsem hluboké lesy, lesní cesty i louky a vesničky. Merčil jsem nádhernou přírodu a mnohde už i pidi stromky, které co nevidět vyrostou a výhledy zastíní.

 

Tlapky mne nesly po červené brdské cestě skoro po rovince. Co chvilku jsem zmerčil parádní louži, ve které jsem se osvěžil. Co chvilku jsem v koberci z borůvčí zmerčil tajemnou pěšinku, kterou jsem se vydal prokoumat. Cesta mi šla krásně od tlapek a než jsem se nadál, dotlapkal jsem na rozcestí.

 

Jak už to tak na rozcestích bývá, musel jsem se rozhodnout kudy kam. Mohl jsem tlapkat po rovince dál, mohl jsem tlapkat z kopečka. Jenže kdo by tlapkal z kopečka, když nemá na kopečku ještě všechny cesty v merku?

 

Odbočil jsem doprava a tlapkal jsem dál po rovince. Merčil jsem mladé stromky, merčil jsem i pidi stromky. V dálce ne moc daleké merčil jsem vysoké stromy a rozčepýřené borovičky.

 

Tlapkal jsem jen chvilku, když jsem po své pravé tlapce zmerčil šedivý pařez a na něm prazvláštní značku, která jako by mi ukazovala, že se mám vydat dál po měkoučké lesní cestě lemované koberci borůvčí a mladými stromky.

 

To se ví, zvědavost mi nedala a já v mžiku tlapkal po směru šipky. Čím déle jsem měkoučkou lesní cestou tlapkal, tím více se kroutila. Čím více se cesta kroutila, tím byla příroda kolem mne krásnější. Merčil jsem koberce z borůvčí. Merčil jsem stromy a keře. Občas jsem zmerčil kapradí. Najednou, zničehonic, stromy kolem mne zmizely a já zmerčil vzdálené kopce a kopečky.

 

Výhled se mi naskytl nevídaný. Svět mi najednou ležel u tlapek. Já jsem jen stál a kochal se pohledy, když v tom, najednou, zničehonic, prošla kolem mne člobrdice a já jsem se otočil. V tu chvíli jsem zmerčil místo mne ták dobře známé. Zmerčil jsem místo, na kterém jsem byl už tolikrát. Zmerčil jsem místo z míst mých nejoblíbenějších.

 

Jen pár kroků ode mne, jen mrňousek od místa kde mi svět ležel u tlapek, zmerčil jsem hromadu kamení. O mrňousek dál zmerčil jsem vrcholovou schránku a za ní obrovský strom s cedulkou s nápisem Praha.

 

Byl jsem opět na své oblíbené Praze. Na vrcholu, který jsem prvně zdolal před lety. Tehdy jsem se na vrchol vyškrábal Pražskou linkou, jejíž návštěvu vám vůbec nedoporučuji. Od té doby se každý rok na Prahu vracím. Jen už jinou cestou. Hezky po hřebeni. Jenže cesta se rok od roku mění. Od mé poslední návštěvy se změnila až ták moc, že jsem jí vůbec nepoznal.