Pomník Ivana Voronova

 

 

Byl krásný jarní den. Na obloze zářil kamarád Puňťa a svými paprsky zahříval zem. Teplo bylo tak akorát, aby ve stínu nebyla zima a na sluníčku nebylo horko. I jemný větřík vanul a já jsem si pod fousky poštěkával, že hezčí počasí na toulky jsem si nemohl přát.

 

Z Toyoťáka jsem vyskočil na malém parkovišťátku v Nepomuku. Utlapkal jsem jen pár kroků, když se přímo přede mnou objevila malá značka sdělující mi, že právě vcházím do chráněné krajinné oblasti Brdy. Malou značku doplňovala i značka velká, zakazující vjezd autům a upozornění pro člobrdy, že vstupují do míst, kde se může nalézat nevybuchlá munice.

 

Zákaz vjezdu ani nevybuchlá munice mi vrásky na kebuli nedělaly. Věděl jsem, že tam kam se chystám tlapkat, se prosvištím hlubokým lesem bez munice. Věděl jsem také, že budu protlapkávat místy, kde kvůli možnosti objevení munice nestlapkám z cesty. Ale to mi nemohlo zabránit vkročit do mých oblíbených Brd a nechat se unášet místní krásnou přírodou.

 

Tlapkal jsem po zpevněné lesní cestě do hloubi lesa. Po pravé tlapce jsem merčil vysoké jehličnany a malý kopeček. Po tlapce levé jsem merčil vysoké stromy a skoro rovinku. Co chvilku jsem zmerčil potůček, co chvilku jsem se zaposlouchal do zurčení vodičky a než jsem se nadál, byl jsem na rozcestí.

 

Na rozcestí vydal jsem se doprava, do mírného kopečka. Ne že by mne cesta vlevo nelákala, ale už z dálky jsem merčil příjemné klesání a v dálce ne moc daleké kopec, do kterého by se mi ani za steak tlapkat nechtělo. Zato cesta vpravo mi slibovala jen krátké stoupání a rovinku.

 

Vydal jsem se doprava a tlapkal jsem do mírného kopečka. Tlapkal jsem jen chvilku, když se po mé pravé tlapce objevila pěšinka vedoucí do hlubokého lesa ohraničená kamením.

 

To se ví, nedal jsem se dlouho pobízet. Jen co jsem pěšinku zmerčil, kopnul jsem do vrtule a rychleji než rychle svištěl jsem kupředu. Ušadla mi plápolala na kebuli, chvost se vrtěl radostí a já svištěl kupředu s větrem o závod a s radostí v kožíšku.

 

Svištěl jsem kupředu a nic mne nemohlo zastavit. Míjel jsem strom za stromem. Stoupal jsem do mírného kopečka. Najednou, přímo přede mnou, vyrostly dva schody a nad schody zmerčil jsem něco, co jsem už dlouho nezmerčil.

 

Nad dvěma schody, v lese hlubším než hlubokém, ne moc daleko od lesní cesty, objevil jsem památník. Památník, který vzpomíná na Ivana Voronova, kapitána Rudé armády, který zde padl 1. dubna 1945.

 

Přátelé a kamarádi, jsem moc rád, že jste dnešní štěk dočetli až sem a moc vás prosím, nehledejte žádné skryté vzkazy mezi řádky. Brdy jsou krásné a podobné pomníčky k nim patří. Nejsou to místa veselá, ale to neznamená, že je budu míjet. Já i člobrdice si myslíme, že historii nemáme popírat a máme se z ní poučit. A je jedno, jestli je to historie veselá či smutná. Je to historie. Historii nezměníme. Když se však z historie poučíme, nebude se muset opakovat ;)