Pomník Františka Roje

 

 

Byl krásný jarní den a já jsem se toulal chráněnou krajinnou oblastí Brdy. Z oblohy na mne dohlížel kamarád Puňťa, který svými paprsky dělal den krásnější než krásný. I vlahý větřík mne doprovázel, i když vanul tak slabě, že jsem si místy myslel, že se toulám sám. Tedy sám, sám bez větříku. Jako vždy mne na toulkách doprovázela člobrdice a tentokrát i ségruše, která nedala jinak, než že se půjde toulat se mnou.

 

Tlapkal jsem po zpevněné lesní cestě a valil jsem očadla. Tlapkal jsem místy, kudy jsem ještě nikdy netlapkal. Tedy, netlapkal. Tlapkal, ale ne přímo touto cestou. Není to mnoho let, co jsem svištěl z hůry a měl jsem co dělat, abych směr svého svištění vůbec koordinoval. Tehdy byl v místě hluboký les, který je dnes tentam. Zato parádní kopec, ten na místě zůstal.

 

Příroda v místě se opravdu změnila. Jako dnes si vybavuji, jak jsem svištěl z prudkého kopce, nad kebulí mi burácely hromy, a já svištěl po pěšince slalom mezi stromy a doufal jsem, že nezakopnu. V půli kopce zmerčil jsem zábradlí a za zábradlím hlubokou propast, pozůstatek po pradávné těžbě. Naštěstí tehdy vše dobře dopadlo. Dosvištěl jsem na cestu a s prvními kapkami deště jsem naskakoval do Volváka, který mne před prudkou bouřkou schoval a bezpečně dovezl domů.

 

Jak jsem si tak tlapkal stále kupředu, kebulí se mi honila myšlenka za myšlenkou. Poprvé jsem merčil parádní kopec, který bych nebýt hromobití nesesvištěl. Dodnes si pamatuji, jak mi jeden pán psal, že tento krpál vycházel a to ještě s kolem, a který na svůj výstup nikdy nezapomene. Dodnes si pamatuji jak člobrdice neví, zda jít po svých nebo se svézt po pozadí, jako když byla malý svišť.

 

Pomalu a jistě jsem tlapkal kupředu, když se najednou, přímo přede mnou, před několika málo vysokými stromy, objevil kámen větší než velký.

 

To se ví, jen co jsem kámen zmerčil, myšlenky byly tentam a já jsem svištěl kupředu, se zvědavostí mi vlastní. Svištěl jsem kupředu a nic mne nemohlo zastavit. V mžiku jsem byl u pěšinky obložené kamením. V mžiku jsem byl blíž a blíž kameni. Než se člobrdice zmohla na slovo, stál jsem před kamenem a valil jsem očadla.

 

Kámen, ke kterému jsem dorazil, nebyl obyčejný kámen. Dotlapkal jsem k pomníku pana Františka Roje, pána z blízkého Rožmitálu pod Třemšínem, který tu padl po nerovném boji s německými okupanty v roce 1945.

 

Kdo byl pan František Roj, to vám dnes kamarádi neštěknu. Sám to ještě nevím. Ale kdo ví, třeba se to brzy dozvím. Stejně jako mnoho zajímavých informacích, které mi mnohdy pošlete o mnou navštíveném místě zprávou. A za to vám moc děkuji.