Perníková chaloupka

 

 

Byl krásný jarní den a já jsem se toulal po Brdech. Společnost mi dělala ségruše a člobrdice, z oblohy na mne dohlížel kamarád Puňťa a mne se tlapkalo, jedna radost.

 

K radosti jsem měl mnoho důvodů. Měl jsem tu nejlepší společnost, jakou jsem si mohl přát. Měl jsem vyhřátý kožíšek od paprsků kamaráda Puňti. Tlapkal jsem hlubokým lesem vonícím jarem. Poslouchal jsem zpěv kamarádů ptáčků, kteří mi do kroku pěli ty nejkrásnější písně, které jen zapět umí. Co chvilku jsem se prosvištěl po boku kamaráda motýla, co chvilku jsem svištěl jen tak kupředu a užíval si chvíli tady a teď.

 

Jak dlouho jsem krásnou přírodou svištěl, to vám kamarádi neštěknu. Cesta byla rovná a zdála se mi delší než dlouhá. Naštěstí les kolem mne byl ták krásný, že jsem na cestě trávil jen pramálo času. Co chvilku jsem svištěl slalom mezi stromy, co chvilku jsem se schovával před paprsky kamaráda Puňti. Vyskočil jsem na mnoho balvanů, prohlédl jsem si mnoho pařezů. Pozoroval jsem borůvčí, které se pomalu začíná zelenat. Prosvištěl jsem se přes koberce mechu, které nme příjemně šimraly do tlapek. Najednou jsem stál na rozcestí a musel jsem se rozhodnout kudy dál.

 

Mohl jsem svištět doleva, z mírného kopečka. Mohl jsem svištět doprava naproti Puňťovi. Mohl jsem také svištět kupředu, přímo za famfrňákem, do mírného kopečka do míst, která se mi zdála povědomá, ale zároveň tak neznámá.

 

To se ví, vydal jsem se rovně. S radostí a zvědavostí mne vlastní svištěl jsem kupředu a nic mne nemohlo zastavit. Svištěl jsem do mírného kopečka, dělal jsem psí kusy se ségruší. Prosvištěl jsem další rozcestí, když v tom, najednou, zaslechl jsem z dálky své jméno. Otočil jsem se a nestačil jsem valit očadla.

 

Přímo přede mnou, jen pár kroků ode mne, za zatáčkou na rozcestí, stála v celé své kráse perníková chaloupka. Chaloupka se srdíčkem na dveřích a s číslem vedle dveří.

 

To vám štěknu kamarádi, já byl ták překvapen, že jsem se nemohl ani hnout. Stál jsem na místě, valil jsem očadla a nevěřil jsem tomu, co merčím. 

 

Najednou jsem zmerčil, jak se ode mne ségruše vzdaluje a blíží se k pohádkové chaloupce. V mžiku jsem byl v pohybu a svištěl jsem k chaloupce ták rychle, až se mi od tlapek prášilo. Stačilo mi jen pár rychlých kroků a byl jsem u svého cíle. To co jsem zmerčil, mne překvapilo ještě víc.

 

Stál jsem před chaloupkou krásnější než krásnou, kterou jsem objevil v pohádkové brdské přírodě. Jen po perníku chaloupka nevoněla. Chaloupka krásně voněla po dřevu, které toho už hodně pamatuje.

 

Jak dlouho jsem u chaloupky stál a užíval si chvíli tady a teď, to vám kamarádi neštěknu. Když ke mne došla člobrdice, vše zdokumentovala a chtěla jít dál, mne se vůbec nechtělo. Stál jsem na místě krásnějším než krásném. Stál jsem u chaloupky, která vypadala jako by byla z perníku. Stál jsem ve stínu vysokých stromů v hloubi lesa, pod kterými byly koberce mechu a borůvčí. Stál jsem na místě, které se jen tak nevidí.