Meteoradar Brdy - Praha

 

Byl krásný jarní den a já se toulal po Brdech. Tlapkal jsem po červené lesní cestě po boku ségruše a člobrdice. Z oblohy na mne dohlížel kamarád Puňťa, kolem kterého se proháněly bílé naducané mráčky. Den byl jako malovaný a stvořený pro prochajdu pohádkovou přírodou.

 

Tlapkal jsem do kopečka ták mírného až se mi zdálo, že tlapkám po rovince. Po pravé tlapce jsem merčil mladý les a v dáli daleké merčil jsem spoustu kopců a kopečků a na nich hluboký les. Po tlapce levé, to byla jiná. Místy jsem tlapkal se světem jako na tlapce, místy jsem tlapkal podél oplocenky plné rozčepýřených stromků, odkud pěli mí kamarádi ptáčci ty nejkrásnější písně.

 

Protlapkal jsem kolem mne ták dobře známého rozcestí, které mne svádělo k návštěvě vyhlídky. Ale já se na vyhlídku nevydal. V zimě jsem si štěknul, že se na Čákovu vyhlídku podívám nejdřív po letních prázdninách, v době, kdy už budou pidi stromky vyšší a stráň zelenější. Dnes jsem zůstal na oranžové cestě a pokračoval jsem přímo za famfrňákem.

 

Jen co jsem protlapkal přes rozcestí, jen co jsem protlapkal zatáčkou, les po pravé tlapce jsem měl tentam. Merčil jsem mladé rozčepýřené stromky, mezi nimi merčil jsem mnoho kamenů a balvanů. Za mladý stromky a za spoustou kamení merčil jsem obrovský meteoradar, který čněl do výšky ták vysoké až jsem se bál, aby do něj bílé naducané mráčky nenarazily.

 

Pomalu a jistě tlapkal jsem blíže a blíže meteoradaru. Čím blíže jsem meteoradaru byl, tím větší se mi zdál. Zároveň se ale pomalu ale jistě začal schovávat v lese. Nakonec jsem z meteoradaru merčil jenom bílou kopuli a o mrňousek dál v lese jsem nemerčil ani tu.

 

Tlapkal jsem pomalu stále kupředu a užíval jsem si stínu vysokých stromů, když les, do kterého jsem na chvíli vtlapkal, skončil. Najednou jsem byl na dalším rozcestí s obrovským meteoradarem po pravé tlapce.

 

Stál jsem na místě mne ták dobře známém. Stál jsem na rozcestí Praha – rozcestí, kde jsem se fotil do své knihy a kde má jeden meteoradar jako na tlapce.