Malý Tok

 

Byl krásný jarní den a já jsem se toulal po Brdech. Puňťa zářil na obloze a svými paprsky zahříval zem. Na obloze nebyl Puňťa sám. Doprovázely ho bílé naducané mráčky, které mi slibovaly parádní podívanou.

 

Tlapkal jsem po červené cestě mezi mladým a vzrostlým lesem. Po levé tlapce jsem měl les plný vysokých stromů, pod nimiž rostly koberce z borůvčí, sem tam se objevilo mraveniště či tajemná pěšinka. Po pravé tlapce jsem měl mladý les, plný rozčepýřených stromků a zrzavého kapradí.

 

Tlapkal jsem do mírného kopečka mne ták dobře známou cestou. Jako dnes si vybavuji své první kroky touto cestou. Tehdy mi cesta přišla červenější. Podél cesty rostly vysoké stromy, které doplňovaly koberce mechu a spousta kapradí. Pamatuji také dobu, když mnoho vysokých stromů zmizelo a s nimi i pohádková atmosféra. A dnes? Dnes na mladé rozčepýřené stromky plné života dohlíží moudré stromy a vše má svůj řád.

 

S kebulí plnou myšlenek a vzpomínek tlapkal jsem stále kupředu. Nikam jsem nespěchal. Užíval jsem si každý krok a každou změnu podél cesty. Než jsem se nadál, dotlapkal jsem na rozcestí, kde jsem odbočil doprava a podél spousty mladých rozčepýřených stromků a pidi stromků, tlapkal jsem hlouběji do chráněné krajinné oblasti Brdy. Protlapkal jsem kolem státního znaku a v mžiku jsem po své levé tlapce zmerčil mne ták dobře známou pěšinku.

 

Jen co jsem pěšinku zmerčil, kopnul jsem do vrtule. Usvištěl jsem několik rychlých kroků, skočil jsem dlouhý skok a najednou jsem stál na samotném vrcholu. Stál jsem na vrcholu Malý Tok a rozhlížel jsem se kolem sebe.

 

Hraniční kámen byl stále na svém místě. Pěšinka v koberci z borůvčí se za dobu mé nepřítomnosti vůbec nezměnila. Jen borůvčí se od doby mé poslední návštěvy změnilo. Pomalu a jistě se začíná zelenat a to znamená jediné. Jaro je opravdu tu. V plné parádě. Odteď už se budu toulat častěji a častěji a konečně se budu moci vydat i dál, do míst, kam se za krátkých dní nedostanu.