Kočka

 

Jen co jsem ráno otevřel očadla a zmerčil jsem kamaráda Puňťu, jak září na obloze a nedoprovází ho ani jeden mráček, rozhodl jsem se, že se vydám toulat po Brdech. Byť mám Brdy už vcelku protlapkané, mnoho míst jsem ještě nenavštívil. A tento krásný den jsem se rozhodl, že si odškrtnu ze seznamu další brdský vrchol.

 

Jak jsem se rozhodl, tak jsem i konal. Po snídani jsem hupsnul do Toyoťáka a už jsem se vezl do mých oblíbených Brd. Cesta mi utekla ták rychle, že než jsem se nadál, už jsem z Toyoťáka vyskakoval.

 

Když se mé tlapky dotkly země, zavanul vítr a rázem se mi kamarád Puňťa schoval. To mne ale od výletu neodradilo. Byl jsem přesvědčen, že se Puňťa brzy ukáže.

 

Tlapkal jsem pod dozorem bílých mráčků i šedivých kámošů Mračounů hluboko v Brdech. Tlapky mne nesly do kopečka a den najednou rozhodně nebyl dnem, který jsem si vybral pro toulky. Místo krásného slunečného dne byl den ponurý. Ke všemu jako by toho nebylo málo, tlapkal jsem místy, kde les už dávno není lesem.

 

S náladou ne moc veselou tlapkal jsem do táhlého kopce. Pod fousky jsem si poštěkával, že tlapkám místy, které mi mé oblíbené Brdy nepřipomínají ani v nejmenším. Najednou jsem dálky daleké uslyšel své jméno a otočil jsem se. To co jsem zmerčil, mi vyrazilo dech.

 

Stál jsem na místě a nemohl jsem se pohnout. Blízko mne merčil jsem místo bez stromů. Merčil jsem však také mnoho nových oplocenek. Mnohde jsem merčil i spoustu pidi stromků, které jen tak trošku vystrkovaly svou špičku nad zem. Za tou vší planinou zmerčil jsem hluboké lesy a tolik kopců, že bych je nespočítal. A někde mezi planinou a parádními kopci merčil jsem člobrdici a vedle ní ségruši, jak si vycházkově vykračují do kopce.

 

Najednou jsem byl plný energie. Pochmurný den byl tentam. Najednou mi bylo úplně jedno, že fouká vítr a nad kebulí mi prohánějí kámoši Mračouni bílé mráčky. Najednou jsem kolem sebe merčil spoustu nového života, merčil jsem novou příležitost pro toto kdysi nádherné místo.

 

S radostí mne vlastní vrátil jsem se k ségruši s člobrdicí. Jak jsem tak po jejich boku stoupal zpátky do míst, odkud jsem jen před malinkou chvilkou svištěl zpátky, merčil jsem okolí úplně jinak.

 

Než jsem se nadál, dotlapkal jsem po boku ségruše a člobrdice na rozcestí. Najednou jsem zaslechl, jak člobrdice říká: „Kočka doprava“ a od té chvíli jsem byl k nezastavení.

 

Opustil jsem zpevněnou lesní cestu a už jsem svištěl měkoučkou lesní cestou kolem oplocenky. Než jsem se nadál, byl jsem opět v lese. Byl jsem v lese hlubokém, kde vysoký strom roste vedle vysokého stromu. Byl jsem opět v mne tak dobře známých Brdech a zkoumal jsem každou jejich píď.

 

Nesvištěl jsem dlouho, když se lesní cesta začala klikatit. Tehdy jsem musel zpomalit a tlapkat na dohled člobrdice. Ale víte co, kamarádi? Vůbec mi to nevadilo. Byl jsem moc rád za to, že jsem v lese. Prohlížel jsem si vysoké stromy, prohlížel jsem si pařezy. Merčil jsem koberce borůvčí, když v tom, najednou, zmerčil jsem před sebou člobrdu.

 

To se ví, musel jsem zastavit a počkat na člobrdici. Vracet se mi nechtělo. Už s člobrdicí po boku tlapkal jsem kolem člobrdy, když najednou slyším jak člobrda člobrdici povídá, že mu přišlo zvláštní, že by se takoví dva psi toulali sami lesem.

 

To vám štěknu kamarádi, po dlouhé době jsem zmerčil člobrdu, který se mne vůbec nebál. A to ani se ségruší po boku. Po dlouhé době jsem zmerčil člobrdu, který se na mne usmíval, a to ani neviděl člobrdici. To byl ták krásný pocit, že jsem člobrdovi musel zamávat chvostem na pozdrav a až teprve potom jsem mohl pokračovat dál.

 

S kebulí plnou veselého člobrdy tlapkal jsem stále kupředu. Najednou jsem zjistil, že ségruše je kdesi v dáli přede mnou a najednou štěklo, že tu má být někde kočka. Najednou jsem opět svištěl lesem a než jsem se nadál, stál jsem na vrcholku a kolem mne byla spousta cest.

 

Zkoumal jsem cestu za cestou a pěšinku za pěšinkou, ale stále jsem se vracel na to samé místo. Kočka nikde žádná a všechny cesty mne vrátily na to samé místo. Stál jsem na místě s kebulí plnou myšlenek a nic mi nedávalo smysl. Až když ke mne došla člobrdice a pověděla mi, že jsem zdolal další vrchol a ten vrchol že se jmenuje Kočka, bylo mi všechno jasné. Doštěklo mi, že žádnou kočku nenajdu a že se tedy mohu v klidu porozhlédnout po okolí.

 

Jak jsem se tak kolem sebe rozhlížel, objevil jsem val a mnoho nízkých zdí. Co v místě kdysi stávalo, to vám kamarádi neštěknu. Dnes je uprostřed zdí nevelké ohniště. Z malého valu jen mrňousek od zdí měl jsem opět svět jako na tlapce. A jen o kousek dál zmerčil jsem vrcholový kámen a kmen s malou vrcholovou cedulkou.

 

To vám štěknu kamarádi, výlet na Kočku byl ták jiný. Byl úplně jiný než ostatní výlety. Zda to bylo počasím či přírodou nebo zda to bylo o kočce, to vám neštěknu. Co vám však štěknout mohu je to, že za pár let se na Kočku opět vydám. Budu muset zkontrolovat, jak moc se okolí změnilo.