Kaple Proměnění Páně

 

 

Byl mrazivý jarní den a já jsem se toulal po Brdech. Puňťa zářil na obloze, na zemi ležely poslední zbytky snížku a já jsem si pod fousky poštěkával, jak je dnes krásně. Dokonce i kamaráda ptáčka jsem občas zaslechl zapět.

 

Toulal jsem se ve stínu vysokých stromů, dělal jsem se ségruší psí kusy. Užíval jsem den tak, jak to umím jen já, když přede mnou vyrostl kopeček a na kopečku jsem zmerčil kamennou pěšinku.

 

To se ví, v mžiku bylo po psích kusech. Kopnul jsem do vrtule, zamával jsem člobrdici chvostem na rozloučenou a rychleji než rychle svištěl jsem po pěšince do kopečka zvědav, kam mne pěšinka zavede.

 

Cesta mi šla krásně od tlapek. Prosvištěl jsem několik zatáček, když v tom, najednou, zničehonic, stál jsem u turistického přístřešku a valil jsem očadla. To co jsem zmerčil, mi vzalo rychlost z tlapek.

 

Stál jsem skoro na kopečku a svět mi ležel u tlapek. Merčil jsem přírodní park Pod Štědrým, merčil jsem blízké Brdy. Merčil jsem pole, louky, města i vísky. Merčil jsem nádherné Podbrdsko.

 

Jak dlouho jsem na místě stál a kochal jsem se výhledem, to vám neštěknu. Najednou kolem mne prosvištěla ségruše a aniž by se zastavila, svištěla dál do kopečka. A já jsem vyrazil za ní.

 

Když se celé mé já dalo do pohybu, nedalo se zastavit. Svištěl jsem do kopečka, od tlapek mi občas odlétlo trošku sněhu a než jsem se nadál, byl jsem na kopečku, přede mnou seděla ségruše a před ségruší stála kaplička.

 

Jen co jsem kapličku zmerčil, štěklo mi, že jsem zpátky na místě, kde se natáčela pohádka Lotrando a Zubejda. Jenže tentokráte jsem ke kapličce Proměnění Pána Krista dosvištěl jednou z mnoha cest, které ke kapličce vedou a kterou jsem ke kapličce ještě nedosvištěl.