Hořejší Padrťský rybník

 

 

Byl krásný jarní den a já jsem se toulal po Brdech. Z oblohy na mne dohlížel kamarád Puňťa, po boku jsem měl ségruši s člobrdicí a byl jsem ten nejšťastnější chlupáč pod sluncem.

 

Chvilku mne tlapky nesly po zpevněné lesní cestě, odkud jsem si prohlížel místní přírodu. Chvilku mne tlapky nesly měkoučkou lesní cestou a já jsem dělal psí kusy se ségruší a člobrdice se jen smála. Tlapkal jsem stále kupředu, užíval jsem si chvíli tady a teď, proháněl jsem se s větříkem a se ségruší jako o závod, když jsem v celém svém já ucítil závan spousty vodičky, která měla být v mé blízkosti.

 

Jen co jsem ucítil spoustu vodičky, kopnul jsem do vrtule a svištěl jsem kupředu rychleji než rychle. Ušadla mi plápolala na kebuli, chvost se vrtěl radostí a já svištěl kupředu a nic mne nemohlo zastavit.

 

Usvištěl jsem mnoho kroků, vysvištěl jsem na kopeček, když v tom, najednou, přímo přede mnou, byla spousta vodičky a nikde nikdo.

 

To se ví, okolí jsem měl v mžiku v merku a užuž jsem se chystal vyrazit do vodičky. Už jen dlouhý skok mi chyběl a byl bych celý ve vodě, když se zpoza mne ozvalo zavolání. V tu snad nejlepší chvíli k tomu, abych se odrazil a skočil dlouhý skok. V tu chvíli si mne člobrdice zavolá zpátky.

 

Nevěřil jsem vlastním ušadlům. Jenže co naplat? Poslouchat se musí. Jinak by se mi mohlo stát, že budu muset tlapkat na vodítku a to já z duše nerad. Proto raději poslechnu, i když zavolání postrádá i tu sebemenší logiku.

 

Pomalu a líně vracel jsem se k člobrdici. Nebylo mi vůbec jasné, co jsem provedl. Jen co jsem k člobrdici dotlapkal, pověděla mi, že v tomto rybníce se vykoupat nesmím. Že prý je to zakázané.

 

To vám štěknu kamarádi, jeden objeví ták krásný rybník a ono je v něm zakázáno se koupat. Dokonce i vlny v rybníce byly a to se jen tak nevidí. A já abych seděl na břehu a koukal na všechnu tu krásu kolem sebe se suchým kožíškem. Ještě že bylo na co se koukat.