Červeňák

 

 

Byl krásný jarní den a já jsem se toulal mými oblíbenými Brdy. Toulal jsem se cestami mne ták dobře známými, jen občas jsem tlapkal cestou neznámou. Tlapkal jsem totiž po stopách mé knihy S Tuláčky cestou necestou a to by bylo, abych místa, o kterých jsem ve své knize štěknul, neznal.

 

Tlapkal jsem po zpevněné lesní cestě hlubokým lesem. Merčil jsem vysoké stromy, merčil jsem mladé stromy, merčil jsem i rozčepýřené stromky. Tlapkal jsem lesem, poslouchal jsem zpěv kamarádů ptáčků, a co chvilku jsem si zasvištěl slalom mezi stromy. Den byl jako malovaný a já jsem si ho užíval se vším, co k němu patří.

 

Toulal jsem se hlubokým lesem, užíval jsem si zpěv kamarádů ptáčků, když najednou hluboký les skončil a přímo přede mnou objevilo se místo červenější než červené. Přímo přede mnou zářilo do dálky místo, které jsem musel svištět prozkoumat.

 

Jen co jsem záři z dálky zmerčil, kopnul jsem do vrtule a s radostí a zvědavostí mne vlastní, jsem v mžiku svištěl kupředu a nic mne nemohlo zastavit.

 

Svištěl jsem kupředu ták rychle, až mi ušadla plápolala na kebuli. Svištěl jsem kupředu ták rychle, až se od země odrážel dusot mých tlapek. Svištěl jsem kupředu ták rychle, že než jsem se nadál, stál jsem před bránou a merčil jsem místo zářivě červené.

 

Dosvištěl jsem k Červeňáku. Lomu, díky kterému máme v chráněné krajinné oblasti Brdy mnoho cest cihlové barvy, které ták krásně kontrastují s mechem a kapradím. A nejen to. Když svištím po cihlově červené cestě, obvykle ještě po několika kilometrech mívám červené tlapičky. A ty louže co jsou na těchto cestách, ty jsou. Když se v této louži vylázním, a že to umím, jsem cihlový ještě dlouho.

 

Jo jo, kamarádi, tak nyní už víte, odkud se krásné červené cesty známé z Brd berou.