Menhir Bohyně

 

Byl krásný jarní den a já jsem se toulal Šumavou. Toulal jsem se hlubokými šumavskými lesy. Do kroku mi pěli kamarádi ptáčci ty nejkrásnější písně. Příroda krásně voněla. Z oblohy na mne dohlížel kamarád Puňťa a les kterým jsem tlapkal, dělal tajemnější než tajemný.

 

Chvilku jsem tlapkal po zpevněné lesní cestě, ale jen co jsem zmerčil měkoučkou lesní cestu, neodolal jsem a vydal jsem se se na průzkum. Něco mne svádělo vydat se měkoučkou cestou do hloubi lesa. Co to bylo, to jsem ovšem netušil.

 

Tlapkal jsem ve stínu vysokých stromů lesní cestou, která v místech dlouho není. Prohlížel jsem si vysoké jehličnany, prohlížel jsem si balvánky i balvany. Nejednou jsem zmerčil skalku, nejednou jsem zmerčil prazvláštní strom, když v tom, najednou, jen mrňousek přede mnou, mezi kamením a pod stromy, zmerčil jsem stát něco, co mne k sobě přitahovalo nevídanou silou.

 

To se ví, moc dlouho jsem neodolal. Pomalu a jistě tlapkal jsem na neznámé místo. Očadla, ušadla i famfrňák jsem měl v pohotovosti. Čím blíže neznámému místu jsem byl, tím méně ptáčků jsem slyšel pět. Čím méně ptáčků jsem slyšel pět, tím pomaleji jsem tlapkal. Chvilku jsem tlapkal ani nevím jak. Najednou jsem byl u tajemného místa a poslouchal jsem koncert kamarádů ptáčků, jaký už jsem dlouho neslyšel.

 

Byl jsem u svého cíle a překvapení jsem si sednul. Byl jsem u zvláštního kamene, který mne k sobě přivábil takovou silou, jakou jsem ještě nezažil. Byl jsem u kamene v hlubokém lese a merčil jsem spoustu kamenů kolem mne. Byl jsem u Bohyně, menhiru stojícím v hlubokých lesích Šumavy.